Jak se říká, někdy to chce změnu a podle mého názoru je kvalitní náhražkou běhu jízda na kole. Já mám tu možnost využít krásy mého kopcovitého okolí a tím pádem dát více zabrat svalům jak stehenním, tak lýtkovým. Trasa byla zvolena obtížná, pro některé psychicky náročná. Jednalo se o okruh v oblasti CHKO Bílé Karpaty. Start v mém bydlišti, městě Bojkovice v nadmořské výšce 290 m, k rozhledně Velký Lopeník vzdálené zhruba 20 km v nadm. výšce 911 m, dále směrem k výškovému bodu Velká Javořina v nadm. výšce 970 m vzdálenému 30 km. Celou cestu se pohybuji na okraji státní hranice CZ/SK. Zpáteční cesta je už o něco lepší, po delším sjezdu po turistické trase se napojuji na silnici a šlapu si to cca 50 km směrem domů, skrz Horní, Dolní Němčí a Uherský Brod. Posledních 15 km a jsem konečně doma. Počasí vyšlo kvalitní, mé opálené rudé ruce jsou toho důkazem. Předvedený výkon solidní, beru to jako kvalitní přípravu na květnový maraton :-)
Letos bylo v mém plánu zúčastnit se opět 1/2 maratonu v Pardubicích. Můj první běh se zde uskutečnil minulý rok a tento závod jsem si okamžitě oblíbil. Žádná masová akce, ale pohodová atmosféra a příjemný počet lidí + skvělý diváci kolem trati. To je malý výčet kladů tohoto závodu.
Na mé letošní druhé účasti jsem byl mile překvapen v den závodu již od samého rána, jelikož to vypadalo na krásný slunečný den. Většina předešlých dní byla totiž ve znamení zatažené oblohy a nepříznivého klimatu. Od rána jsem tedy dobře naladěn a připraven na porci 21km. Start je naplánován na 12h s limitem pro uběhnutí této vzdálenosti nastaveným na 3h. Pro upřesnění se běží centrem města 3 okruhy po 7km se závěrečným finišem na Pernštýnském náměstí. Za startovního výstřelu vybíhá skupinka zhruba 1200 běžců na trať. První kolo absolvuji v pohodovém tempu, bez větších obtíží. Druhé kolo je moje tempo jistě o něco pomalejší, ale stále nemám problémy, které se mi doposud vyhýbali na každém závodu. Občerstvím se iontovým nápojem a pádím do třetího kola. Poslední okruh už jde celkem ztuha a dostavují se komplikace. Můj útok na čas pod 1:30h se zdá být nereálný. Dostávám malou, ale nepříjemnou křeč do stehenního svalu, s kterou bojuji poslední 2km + bolesti břicha. V hlavě si pohrávám s myšlenkou, co že jsem udělal před závodem špatně. V žádném případě ovšem nehodlám odstoupit a i s obtížemi dobíhám do cíle. Jsem neobvykle vyčerpán, ale spokojen s dokončením závodu. Výsledný čas 1:33h. Mentálně se již připravuji na svůj první maraton, který poběžím v Praze a také na zdolání časového limitu 1:30h, který bych rád zlomil na trati v Olomouci.
Mám týden před závodem a nemyslím na nic jiného. V pátek 23. 3. si dávám klasické 18,5km kolečko kolem města. V sobotu za slunečného počasí oprašuji kolo a přidávám 50km těžkým terénem. V neděli nakonec vše završím 20,5km výběhem. Sečteno, podtrženo, za tři dny v nohách 89km, z toho 50km na kole.
Celý týden si dopřávám klid. Měl jsem v plánu menší 10km výběh, ale jak už to bývá, nevydařilo se. Ve čtvrtek 29. 3. jdu naposled do školy, večer balím věci a v pátek ráno vyrážím, směr Praha.
Na páteční trase Bojkovice – Praha, si dovolím vystoupit v Pardubicích a navštívit rodinku. Známe to všichni, kdo máme babičky. Dopředu oznámíte, že se na otočku stavíte a máte před sebou hromadu jídla, které je přichystáno jen a pouze pro vás. Je to vždy zásoba jako na týdenní pobyt. V klidu se tedy naobědvám a opouštím občerstvovací mezi stanici.
Nasedám znovu do vlaku a za hodinku jsem v Praze. Projdu si město a mířím do části Chodov, kde mám zajištěno přespání + ubytování v podobě dalších rodinných příslušníků.
Ještě večer si říkám, že musím jít brzy spát, abych byl ráno plný sil, plán se znovu nedaří splnit, do postele mířím půl hodinky po půlnoci.
Sobota, den závodu. Ráno se probouzím, plný očekávání. Počasí jsem pilně sledoval již celý týden, takže mě 8°C nevyvedlo z míry. Na chvíli venku vykukne sluníčko, ale jak rychle se objevilo, tak rychle zmizlo. V 10:00h už mířím do centra. Zhruba v 10:30 jsem na místě technického zázemí u Rudolfina. V klidu si projdu celé zázemí tam i zpět, nasaji atmosféru a jdu se převléci do běžeckého úboru. Zprvu přemýšlím o kraťasech a triku s dlouhým rukávem, nakonec však volím kraťasy + triko s krát. rukávem a lehkou bundu. Nazuji minimusky New Balance MR10GB, odevzdám batůžek do úschovny a jdu se rozběhat. Chvíli před startem se řadím do svého koridoru „D“ a jako většina závodníků netrpělivě očekávám startovní výstřel.
„Prásk“ prezident republiky právě odstartoval závod a jde se na to. Profesionálové vybíhají jako první ze startovní skupiny „A“ a za nimi dav 11 000 dalších běžců. Dostávám se na trať, když už časomíra běží přesně 1 minutku.
Průlet trasou
5 km – prvních 5 km jsem zvládnul, vcelku dobře, prodíral se vpřed a snažil si razit cestu větrem a mezi závodníky. Potkávám také legendu českého fotbalu Pavla Nedvěda. Na občerstvovací stanici si dopřeji ionťák a pádím dál. Zároveň myslím na čas 1:30h který bych rád překonal a dostal se pod jeho hranici.
10 km – v nohách 10 km a zatím žádný pocit únavy. Snažím si držet svoje klidné tempo a nenechat se strhnout závodníky, co mě předbíhají. Počasí je zatím moudré, žádné trakaře na trať nepadají. Dalo by se říci, že i vítr je přívětivý a opírá se mi do zad. Opět si na občerstvovačce dopřeji inoťák a mířím vpřed.
15 km – no už je ta vzdálenost znát, tempo si držím snad stále konstantní, ale člověk nikdy neví. Nepoužívám totiž hodinky ani sporttester. Říkám si, že bych se mohl dočkat nějakého občerstvení v podobě ovoce (např. banánu). Dostavuje se zklamání, opět jen voda a ionťák. Volba je jasná, zavodním se a letím dál. Zároveň mám špatný pocit, jelikož jsem doposud nespatřil žádného vodiče s plápolajícím balónkem u pasu. Teď bude následovat nekonečných posledních 6 km do cíle přes Rohanské nábřeží, kde bude jistě silně větrno.
20 km – jak jsem předpokládal, od 15 km do 20 km pěkný protivítr. Dalo mi to zabrat a tempo už nebylo podle představ. Bojuji sám se sebou a v hlavě si neustále opakuji, že za chvíli už to mám za sebou. Stále se také snažím o svižný krok. Jsem spokojen s tím, že celou trasu běžím, bez jediné přestávky. Také tuším, že na posledních 6 km jistě ztratím pár vteřin, či minut a čas nemůže být pod 1:30h.
Poslední kilometr vede přes Čechův a Mánesův most. Je značen pěkně po sto metrech až do cíle. Dobíhám k modrému koberci a sleduji časomíru, jsem vcelku mile překvapen, když časomíra ukazuje 1:35h. Výsledný reálný čas je ještě o něco lepší a dosahuji 1:34:11h.
Dostanu medaili za účast + tašku s pitím, tyčinkou a ovocem. Dám si čaj a zabalím se do termo fólie. Během toho pojídám banán, jablko a zakusuji se do pomeranče. Za chvíli už si dopřávám masáž, vyzvednu si batůžek a přeplněným metrem jedu vstříc teplu domova.
Na závěr také musím ještě dodat, že nechápu mentalitu některých závodníků. Na posledních 200 metrech se snaží dohnat, co se dá, nehledí na ostatní a hlava nehlava se derou před vás, snad aby si zlepšili čas o 2 vteřiny, či dohnali etiopana Tsegaye, který avšak dokončil již dávno před ostatními běžci.
Během tří dnů, kdy jsem nebyl ve spojení se světem, jelikož jsem se v pátek vydal směr Praha a v sobotu jsem se účastnil Hervis 1/2 maratonu, jsem v neděli zasednul k počítači a pročítal zprávy na internetu. Se zármutkem jsem se dozvěděl o smrti Caballa Blanca, který se stal hlavní postavou světově proslulé knihy BORN TO RUN. Čest jeho památce.
