Dnes 27. 2. se mi neběželo zrovna dvakrát nejlépe. Nohám se nechtělo a já je nedokázal vyhecovat k lepšímu výkonu. Měl jsem pocit, jako bych zaběhl 50km, ale bylo to pouhých 16,5km. Doufám, že to bude už jen lepší a lepší. Opět jsem nazul mé nové otroky New Balance MT101RX. Běhat v nich, to je požitek jak pro tělo, tak pro duši.
Při posledních 2km na cestě k domovu jsem mile překvapen, potkávám běžeckého kolegu, tedy spíše kolegyni. Připojuji se k ní a společnými silami v klidném tempu dobíháme do cíle. Prohodíme ještě pár slov a rozcházíme se.
Není tomu tak dávno, když jsem ve středu běžel podobnou trasu, ale problémy jaké na mě čekaly dnes, o těch se mi nesnilo. Teplota den za dnem stoupá a sníh pomalu, "rychle" taje. Běžím přes pole a louky, vyhýbám se malým potůčkům a rybníčkům. Dostanu se na cestu, ale vbíhám do menšího lesíka podél cesty a užívám si terénu. Pádím z kopce, vyhýbám se stromům, jejich kořenům a větvím. Najednou zastavuji, přede mnou se objevuje první větší jezero, které mě dnes překvapuje. Před dvěma dny, zde byla zasněžená cesta, dnes přírodní koupaliště. Rozhlížím se, nevím kudy kam. Z jedné strany z pole přitéká silný proud vody a plní koupaliště, na straně druhé stejně silným proudem voda odtéká.
Říkám si, že bych si sebou mohl příště vzít šnorchl, potápěčské brýle a ploutve. Určitě bych je uplatnil. Po přebrodění pokračuji vesele dál. Čeká mne další výběh a seběh, skoro jako na houpačce. Cesta pode mnou ubíhá přívětivým tempem.
Dostávám se k druhé nevzhledné části. Pode mnou menší kopeček, po něm stéká potůček, pod kopečkem jezero! Tentokrát větších rozměrů. Snažím se vymyslet, kudy bych si zkrátil cestu a polo-suchou, polo-mokrou nohou doběhl domů. Ovšem bořím se do ledové vody. Není co řešit, vbíhám na pole. Jezero, nejezero, v botách mám rybník a k mému údivu mi to nevadí. Jak mi bylo řečeno, v létě na to budu rád vzpomínat :-)
Překonávám tuto část, dobíhám domů a doufám, že se podmínky k běhu v příštích dnech zlepší.
V poledne ještě sedím u PC, ale už přemýšlím nad tím, čím mě dnes překvapí
naplánovaný běžecký výlet. Přesně 2h po lehkém obědě se začínám připravovat.
Oblékám se, zakusuju kousek Voltage Energy tyčinky a nazouvám botky. Dnes už po
několikáté vyrážím ven s NEW BALANCE MT101RX. Snažím se je do tréninků
zapojovat pomalu, ale je to pro mě nový druh drogy, kterému se nedá odolat.
Venku je pod mrakem, včerejší slunečný den je stará záležitost. Mírné protažení
a vyrážím. Nejprve mě čeká, stejně jako včera prudký výstup podél motokrosové
trati. Dosahuji vrcholu, mířím směrem nad Záhorovice. Dnes jsou podmínky ještě
horší než včera, teplota den po dni pomalu, ale jistě stoupá. Takže se dnes
můžu těšit na opravdu nevšední zážitek. Probíhám obvyklou trasou polí a luk,
zjišťuji, že sníh má řidší koncentraci než včera, začínám to pociťovat na
vlastní kůži. V botkách to vypadá na rybník, ale zatím je to OK. Dostávám se na
pevný povrch s mnoha nerovnostmi, kde se musím občas vyhnout nánosu bahna a
velkým plochám roztátého sněhu připomínající jezero. Dostávám se do města,
proletím ho jedna dvě. Už jsem opět před začátkem cyklostezky směr Bojkovice,
zkracuji si cestu a běžím napříč polem, což, jak později zjišťuji, nebyla ta
nejlepší volba. Po pár metrech běhu mám v botkách doslova rybník. Zkrácení
trasy si vybralo svou daň.
Vbíhám do města, mířím k centru. Proběhnu kolem
úřadu a již můžu říci, že začínám s výstupem k rozhledně. Nad městem odbočuji z
hlavní silnice na cestu směřující k mému cíli. Zpočátku to vypadá dobře, i když
mám v botách rybníky, cesta je celkem vyhovující. Ovšem to by nebylo ono, kdyby
se nevyskytl další problém.
Čím výše se dostávám, tím horší podmínky. Přede
mnou opět kupa sněhové nadílky. Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Neustále
mi v hlavě zní myšlenka, s úmyslem, abych to vzdal a běžel domů. Je těžké na to
nemyslet. Dnes je to opravdu fyzicky i psychicky náročný výstup. Když se
konečně raduji z dosažení cíle, plácnu si s rozhlednou a pádím domů. Dolů to
jde rychleji, ovšem musím brzdit, abych si například nepřivodil zranění. Bořím
se do ledového sněhu, ale hřeje mě pocit z posledních 3km a tepla domova, kam
mířím. Konečně stojím před domem, mírně se protáhnu a zničený mizím jako duch v
útrobách bytu.
Ráno se probouzím, jsem mile překvapen, konečně i do toho našeho malého koutu republiky dorazilo po delší době slunce, už jsem myslel, že ztratilo mapu našeho kraje.
Přesně ve 12:00h vybíhám na trasu Bojkovice - Záhorovice - Bojkovice = cca 12,5km. Nejdříve mě čeká prudké stoupání kolem motokrosu až k hlavní silnici směřující na Rudimov, já ale obracím směr a mířím na opačnou stranu. Při prudké pravotočivé zatáčce nad Bojkovicemi odbočuji na polní cestu, přes kterou mám namířeno k Ústsku, opět přebíhám silnici a dostávám se na hlavní trasu ve směru nad Záhorovice. Probíhám kolem solárních elektráren, mířím na otevřenou plochu polí a luk. Můj zrak hned zbystří, zhruba 100m ode mne spatřím zřejmě lišku, zastavuji. Doufám, že je to liška, jinak si nedovedu vysvětlit, co jsem to dnes viděl za zvíře. Je majestátních rozměrů. Nejprve si mě nevšímá, klidně sedí, dívám se na ni, ona se dívá na mě, dávám se do pohybu, jakmile to spatří, bere nohy na ramena a peláší pryč.
Když se dostanu na horizont, mám před sebou krásný výhled na zasněžené stráně, které polední slunce ozařuje a sníh se krásně třpytí.
V dálce spatřím poměrně slušné stádo srnek, dobrých 30ks jistých. Dále pokračuji klidným tempem a dostávám se až na konec Záhorovic. Vbíhám do města, kde je liduprázdno, mířím k cyklostezce směr Bojkovice. Sněhový podklad je místy zmrzlý, místy rozbředlý. Domů dobíhám mírně zablácený a trochu unavený, protože jsem se ještě pořádně nezbavil slabého nachlazení. Ovšem pocit při venkovním pobíhání je k nezaplacení.
Takhle by se dal vystihnout název této opravdu skvělé knižní
editace. Když jsem knihu poprvé spatřil v knihkupectví, okamžitě jsem
vysypal z peněženky všechny momentálně dostupné finance a vynaložil je na
koupi knihy. Věděl jsem, že se mi do rukou dostalo něco výjimečného a koupí
knihy jsem udělal správnou věc.
Konečně knižní vydání, které čtenáře hned od začátku vtáhne
do děje a vyplivne vás na úplném konci předlouhého maratonu, dalo by se říci,
spíše ultramaratonu. Tato kniha je opravdu bestsellerem ve svém oboru. Příběh,
který má hlavu a patu, postavy, které nejsou smyšlené a hledání pravdy a
poznání člověka zrozeného k běhu hluboko v údolí smrti, mexických
měděných kaňonů.
Autor Christopher McDougall se jako drtivá většina běžců
snažil zjistit, proč při běhu trpí bolestí. Díky tomu začíná velký kolotoč
otázek a odpovědí. Přední světoví odborníci mu nedokázali odpovědět a tak se
vydává na dlouhou cestu, do zapomenutých končin státu Mexika, kde objevuje
nejvytrvalejší a především nejšťastnější běžce světa z indiánského kmene
Tarahumara, pro které je běh na stokilometrové vzdálenosti v sandálech imitujících
běh naboso, stejně přirozený a snadný jako dýchání. Seznamuje se zde také s podivínským
Caballem Blancem, kterého indiáni přijali mezi sebe, a postupně s ním objevuje
skrytá tajemství Tarahumarské vytrvalosti.
Kniha také výbornou formou podává informaci o zbytečnosti
běžecké obuvi, která, jak si většina z nás myslí, místo toho aby vám
pomohla ke zdokonalení běžecké formy, spíše napomáhá ke zničení chodidel,
zraněním a devastaci svalstva.
Tento poutavý příběh změní život každému čtenáři opravdu nevšedním
způsobem.
Po přečtení dokážete myslet pouze na jedinou věc, vstát a konečně vyběhnout.
